Neradostné vystěhování

Situace: Pan Josef a paní Kateřina spolu žili přes patnáct let pod jednou střechou. Spolu s nimi v tomto vícegeneračním domě žily také dospělé děti pana Josefa. Pan Josef a jeho dvě děti byli spoluvlastníky domu, přičemž každý z nich vlastnil jednu třetinu domu.

Když pan Josef nečekaně zemřel a začalo se projednávat u notáře pozůstalostní řízení, zjistilo se, že pan Josef neměl sepsanou závěť. A tak po něm v souladu se zákonem dědily pouze jeho dvě děti. Paní Kateřina, která nebyla jeho manželkou ani dědicem ze závěti, zůstala zcela bez prostředků. A co hůř i bez střechy nad hlavou.

Děti se sice za života otce chovaly k paní Kateřině slušně, ale nikdy si úplně do oka nepadly. Proto neváhaly, jakmile dostaly možnost paní Kateřinu z domu vystěhovat. Alespoň měly tu slušnost, že s vystěhováním počkaly po pohřbu otce.

Výsledek: Paní Kateřina neměla kam jít, vlastní bydlení ani žádné velké úspory neměla. Navíc ji velmi mrzelo, že po smrti milovaného přijde i o „svůj“ dům, který za ty roky sama zařídila a ve kterém strávila tolik šťastných chvil s panem Josefem. Děti byly přísné, ze zařízení domu ji nedovolily si odnést nic. Kromě oblečení a osobních věcí.

Zajímavost: V případě pouhého partnerského soužití, nikoliv manželství, si nejsou partneři vzájemnými zákonnými dědici. Pokud tedy ještě za svého života nesepíšou závěť (nebo neuzavřou dědickou smlouvu), tak po sobě dědit nebudou. Přednost budou mít vždy jejich děti, které podle zákona dědí v tzv. první dědické třídě. Přečtěte si o dědických třídách více.