17. Odkaz – povinnost dědice vydat věc z dědictví třetí osobě

Pomocí odkazu zůstavitel zřídí v pořízení pro případ smrti pohledávku na vydání určité věci, příp. na zřízení určitého práva (např. pozemkové služebnosti) odkazovníku.

Odkazovníkem může být pouze osoba, která je způsobilá dědit (fyzická osoba, právnická osoba i stát). Ale odkazovník není dědicem. Pouze od dědice nabývá určitou věc nebo právo podle přání zůstavitele. Má pozici věřitele, kterému má být dědicem splněna určitá pohledávka, tj. vydání věci. Nespornou výhodou v postavení odkazovníka je, že přijetím odkazu se jej nedotýkají dluhy zůstavitele (na rozdíl od dědice, který v rámci svého dědictví dostane kromě aktiv i odpovídající díl pasiv).

Dědicové jsou tedy obtíženi odkazem a musí tuto pohledávku odkazovníku splnit. Pokud zůstavitel přímo nepřikáže konkrétnímu dědici splnění odkazu, platí, že odkaz připadne k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů. Každému z dědiců musí zůstat alespoň ¼ z hodnoty dědictví nezatížená odkazy. Pokud dojde k většímu zatížení, dědic má právo na poměrné zkrácení odkazu.

Zůstavitel může nařídit splnění dalšího odkazu i odkazovníku, který ho musí splnit i v případě, že by hodnota tohoto pododkazu přesahovala hodnotu jeho odkazu. Takový odkaz může odkazovník odmítnout či přenechat tomu, komu byl pododkaz zůstaven.

Zůstavitel může při odkazu nařídit i náhradníka, například pro případ, že odkazovník odkaz odmítne.

Příběh: Když byl pan Roland po operaci kolene, byl několik týdnů odkázán na pomoc svých blízkých. Protože jeho partnerka Sabina byla i s dětmi delší dobu v zahraničí, starala se o něj jeho blízká kamarádka Maruška. Vozila jej k lékaři a dělala všechny nákupy. Občas mu i uvařila. Roland se chtěl Marušce nějakým způsobem odměnit. Proto zřídil ve prospěch Marušky odkaz, podle kterého ji měla být po jeho smrti vyplacena částka 300 000 Kč.