10. Závěť – listina, která obsahuje poslední vůli zůstavitele o tom, jak má být naloženo s jeho majetkem po jeho smrti

Závěť je jedním z pořízení pro případ smrti. Závěť je odvolatelný jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Nejjistějším způsobem pořízení závětí je sepsání závěti notářským zápisem.

Závěť má přednost před děděním ze zákona. Jestliže zůstavitel sepíše platnou závěť a pořídí v ní o celé své pozůstalosti, nedojde k dědění ze zákona. Pořízením závěti může zůstavitel předejít majetkovým sporům mezi dědici po své smrti.

Občanský zákoník rozlišuje tyto typy závěti:

- závěť holografickou, tj. napsanou vlastní rukou zůstavitele,

- závěť alografickou, tj. sepsanou jinak než vlastní rukou zůstavitele (nutnost dvou svědků),

- závěť ve formě notářského zápisu,

- závěť s úlevami, která je určena osobám, které se kvůli nějaké události nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života.

Sepsání závěti notářem oproti jiným formám dává jistotu, že závěť bude mít ty důsledky, které pořizovatel zamýšlel a pozůstalost bude skutečně podle jeho vůle projednána. Originál závěti sepsané notářem zůstává vždy uložen u notáře a údaj, že závěť byla sepsána, notář zapisuje do elektronické Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou České republiky. V této evidenci jsou kromě závětí evidovány také dědické smlouvy, smlouvy o zřeknutí se dědického práva nebo povolání správce pozůstalosti.

Zůstavitel má právo závěť kdykoli zrušit. Závěť lze zrušit buď pořízením nové závěti, nebo odvoláním závěti. Odvolat závěť lze mlčky například zničením listiny anebo výslovným prohlášením o odvolání závěti učiněným v takové formě, jaká se vyžaduje pro její pořízení. Zvláštním případem takového odvolání je vydání závěti pořízené ve formě notářského zápisu zpět pořizovateli.

Při pořizování závětí je třeba být si vědom práv nepominutelných dědiců.

Pro případ, že dědic dědictví nenabude, může zůstavitel ustanovit dědici náhradníka. Komu pozůstalost připadne po smrti dědice, řeší institut tzv. svěřenského nástupnictví.

Příběh: Roland si byl moc dobře vědom, že jeho rodinná situace je složitá. Žije s partnerkou, se kterou nejsou manželé, má dvě nezletilé děti, a ještě o mnoho staršího již zletilého syna, se kterým ale nemá ideální vztahy. A svůj majetek taky nepovažuje zrovna za zanedbatelný. Rozhodl se tak sepsat doma sám závěť.

Ale už si nezjistil, jaké náležitosti taková „podomácku“ sepsaná závěť podle zákona má mít. Jednoduše ji tak napsal na počítači, vytiskl a jen ji podepsal. Pak ji uložil do trezoru.

Po jeho smrti se sice závěť našla, ale protože nebyla celá sepsána jeho vlastní rukou ani podepsána svědky, byla shledána jako neplatná. Rolandova přání tak nemohla být vyslyšena. Jeho partnerka Sabina přišla o celé dědictví, protože podle zákona nebyla Rolandovým dědicem (pokud není přímo manželem, pak partner zemřelého nedědí).